Zrovna je mi teď tak dobře a hezky na světě, že ani nevím, jak a kdy bych tohle povídání měla začít …
Před osmi lety, kdy jsem byla na první prohlídce prsou u doktora Hynka kvůli bolesti, ze které se vyklubala jen cysta? Nebo loňský listopad, kdy jsem byla na pohřbu pána, který mi připomněl mou pravidelnou preventivní prohlídku prsou? Nebo loňský prosinec, kdy prohlídka u doktora Hejnice nekončila vítaným „Všechno při starém, uvidíme se za rok“, ale poněkud děsivým „Tahle cysta se mi nějak nezdá, má divný okraj, raději bych nabral vzorek“. Loňskými Vánocemi, které jsem trávila s motýlky v břiše a snažila se ze všech sil, aby ani děti, ani zbytek rodiny netušil, jak jsem vyděšená? Asi se nakonec spokojím s 6. lednem, kdy byl znám výsledek biopsie a já v telefonu slyšela: „Přijďte prosím hned zítra ráno, něco tam máte“.
To odpoledne patří mezi ty nejhorší. Návaly pláče a paniky se střídaly ve vlnách s ujišťováním se, že to snad nebude tak hrozný. Druhý den ráno diagnóza – zhoubný nádor v levém prsu. A tím nám ten letošní rok tak nějak začal :-) . Celý rozhovor si pamatuji poměrně přesně, seděla jsem v ordinaci, muž mě držel za ruku, a pan doktor Martinov se mnou probíral, kde se budu léčit, jaké mám možnosti, a tak vůbec. Ujištění, že rakovinu se podařilo zachytit v počátečním stádiu. Výběr prim. Skovajsové jako té nejlepší, kterou mohu mít a objednání k vyšetření. Rozhovor o tom, co mě asi čeká. Jedna věta se mi ale vryla do paměti: „Máte velké štěstí, že jsme to zachytili včas a že jste byla na prevenci. Váš nádor je nehmatný – sama byste na něj přišla tak za čtyři, za pět let, a to už bychom toho pro Vás moc neudělali.“
První dny byly hrozné. Člověk často brečí, návaly paniky přichází v naprosto nečekanou chvíli, už jsme se ani nesnažili před dětmi předstírat, že se nic neděje. Přemítáte o tom, co Vás čeká, jak to budete zvládat, jak to dopadne. V takovou chvíli můžete udělat jen dvě věci. Dál brečet, být tragická a patřičně hysterická a dusit sebe i všechny kolem negativním postojem v duchu, že všechno stojí za h..ouby. Nebo se zablokovat, říct si, že prostě zabojujete a nějaká taková rakovina Vás přece neporazí, vidět na konci vítězství a místo pláče se smát (byť místy poněkud křečovitě či hystericky). Já s vědomím, co už jsme přežili a vybojovali, a s přesvědčením, že prostě nejdu a chci vidět své děti vyrůst a svá vnoučata dospívat :-), došla k názoru, že mě prostě „nedostanou“ :-). Vcelku brzy jsme z brečivých nálad přešli s mužem k humoru místy tak hutnému a černému, až nad tím mnozí vyděšeně kroutili hlavou . Nechci tím říct, že už jsem si nikdy nezabrečela – to ještě mockrát, ale vždycky s pevným přesvědčením v duši, že vyhraju.
Dva dny po sdělení diagnózy už jsem frčela do Prahy k prim. Skovajsové (vyzbrojená jejím heslem, že nejlepším lékem na rakovinu je včasná diagnóza), vyšetření, naplánování onkologické léčby a první návštěva onkologické ambulance na Karláku. První návštěva byla šokem o to víc, že jsem na to vůbec nebyla připravená. Z celého dopoledne jsem měla pocit, že jsem jen zkaženým kusem masa v továrně, se kterým šoupou sem a tam. Nikdo se se mnou moc nebavil, nevysvětlil nic navíc… Ven jsem vyšla s brekem a v amoku si koupila paruku :-). Nakonec, i lékaři se asi musí nějak chránit a při tom množství pacientů, kteří tam byli…..třeba bych taky nebyla jiná.
Moje léčba měla začít chemoterapií v cyklu jednou za tři týdny, pokračovat týdenními dávkami kombinovanými s bioléčbou, dále operace a pak prý, že se uvidí. Ty necelé tři týdny do zahájení léčby se strašlivě vlekly a já se na chemo začala těšit. Ten pocit, že máte v těle něco cizího, co Vám škodí (já o tom familiárně hovořím jako o zmetkovi nebo Amy), mě ničil – byť mě všichni ujišťovali, že se nemůže nic stát. Konečně jsem natěšená vyrazila na první chemo. Na smažkárně (jak jsem si překřtila stacionář – ono se to přímo nabízí, když vidíte ty davy, jak si nechají prát ty dobroty do žil) šlo všechno dobře a odjela jsem domů. Druhý den jsme slavili moje 35. narozeniny. Třítýdenní cyklus chemoterapií sice nebyl taková hrůza se zvracením, jak jsem se obávala, ale zas tak růžové to nebylo. Týden mě bolel žaludek tak, že jsem skoro nic nejedla a jenom ležela a další dva týdny jsem sbírala sílu na další dávku. Přesto jsem se vždycky těšila – aktivně bojovat je totiž mnohem lepší než jen pasivně na něco čekat. Po třetí dávce přišla kontrola a s ní studená sprcha – nádor se sice zmenšuje, ale ne zas o tolik, o kolik by měl. A zasažená uzlina v podpaždí bobtná. Naštěstí moje skvělé lékařky neprodleně konaly a místo čtvrté neúčinné dávky mi vymohly změnu léčby – přešla jsem na týdenní dávky chemo a jednou za tři týdny bio léčbu. Druhou chemo už jsem zvládala daleko líp – nebylo mi špatně, jen jsem potřebovala se první den víc prospat. Drobné komplikace tu taky byly, alergická reakce na chemo, neustálé nachlazení a kašel, únava…..ale pořád to byly vlastně prkotiny. A samozřejmě – neměla jsem vlasy :-). Moji bujnou kštici mi oholil muž ještě před druhou dávkou chemo. Děti mu asistovaly a měly z toho ohromnou legraci, že máma nemá vlasy a vypadá jak táta. A víte co? Já tu paruku, koupenou za drahé peníze, neměla na hlavě ani jednou. Zjistila jsem totiž, že jí nepotřebuju. Jednak v ní bylo horko a škrábala mě na kůži, ale hlavně, ta holá hlava ke mně v tu dobu prostě tak nějak patřila. Rychle jsem si na to zvykla (dešťová sprcha, to je prostě paráda :-) ), stejně jako moje rodina i přátelé. A že na mě občas cizí čuměli, když jsem si někde v místnosti sundala čepici? Aťsi.
Druhá chemo a bio léčba účinkovala mnohem líp. Prim. Skovajsová byla spokojená, doktorka byla spokojená, můj trutnovský onkolog též a přirozeně i já. Když jsem odcházela z kontroly, která poprvé ukázala výrazný posun vpřed, plakala jsem štěstím. Po ukončení chemo byla naplánovaná operace a já dostala měsíc na oddych.
Opět čekání a opět divný pocit v žaludku, že se nic neděje. I na operaci jsem se těšila, navzdory trochu tísnivému pocitu. Operace byla v Praze – paní doktorka Vejrostová mi odebrala kus prsa a uzliny z levého podpaždí. A přestože jsem byla v nemocnici pouze necelý týden a vše proběhlo v pořádku, bylo to pro mě zatím to nejhorší období z celé léčby. Snad proto, že jsem tam byla dost sama, neviděla děti a moc ani muže, snad to prostředí. Šťastná jsem jela domů.
Na kontrolu s výsledky histologie jsem jela se smíšenými pocity. Výsledky nejsou ani špatné (tj. nádor se nezměnil), ani vynikající (tj. nádor zmizel), ale něco mezi – v levém prsu v odebrané zůstal kus nádoru, jedna uzlina ze 14 byla pozitivní a v části tkáně druhého prsa se našel nějaký pidizmetek v přednádorovém stavu.
Nyní jsem v udržovací a zajišťující léčbě :-) - krásný termín, což? Znamená to, že budu dostávat dál bio léčbu (abych prošla ročním léčebným cyklem), mám hormonální léčbu (protože nádor v prvním odběru byl reaktivní na hormony) a vzhledem k jedné pozitivní uzlině mě budou ještě ozařovat. Vítězný pocit, o kterém jsem si myslela, že budu po operaci mít, se nedostavil. Ale jsem klidná a věřím, že jdu směrem k vítězství. Jsem nesmírně vděčná svým lékařům za jejich podporu a klid čerpám z jejich ujištění, že moje prognóza je výborná a že jde všechno dobrou cestou. Jsem vděčná i za to, že mohu mít ještě bio léčbu, která mi dodává klid na duši a šťastná, že mě teď nečekají další chemoterapie :-). Jsem vlastně hrozně šťastná, že dál žiju a můžu si užívat své rodiny. Cítím, jak se mi vrací síly, tělo se vrací pomalu k normálu a je mi prostě hrozně krásně na světě. Já totiž vím, že se uzdravím :-).
ještě na závěr pár obecných mouder, která ale skutečně platí. Dneska můžu směle říct:
… že rakovina je dneska skoro nemoc, jako každá jiná. Existuje spousta léčebných metod a způsobů, jak jí čelit. Jen je potřeba se jí nebát.
… že rakovina neznamená rozsudek smrti. Mám pocit, že ta nemoc se dneska dost démonizovala a lidi z ní obecně mají obrovský strach. Viděla jsem to na pacientech, svých blízkých, lidech ze svého okolí i lidech naprosto cizích. Je třeba si uvědomit, že třeba rakovina prsu je dneska už velice dobře léčitelná a existují mnohem horší nemoci s daleko horší prognózou i průběhem.
… že s úsměvem jde všechno líp a dobrá nálada a optimismus je pro léčbu stejně důležitý, jako léčebné metody a postupy. Ale taky chápu, že někdy už to nejde. Ta největší zrada totiž je v tom, že léčba je prostě hrozně dlouhá a časově náročná. Udržet si naději a dobrou náladu měsíc či dva není složité, vydržet to půl roku, rok, to už je něco jiného.
… že podpora těch nejbližších a rodiny je to nejvíc, co v průběhu léčby může člověk mít. Nikdy nemohu dost poděkovat svému skvělému muži za jeho podporu a to, jak všechno zvládnul. Moc pro mě znamená i podpora rodiny a našich přátel. V době nemoci se kolem nás zvedala taková vlna podpory, že mě to dojímalo až k pláči.
… že prevence je nesmírně důležitá a já jí vděčím za svůj život.
Závěrem si neodpustím vtip, který nás s mužem v poslední době baví: „Pane doktore, jak poznám, že jsem se vyléčil z rakoviny?“ „Až umřete na něco úplně jiného“ :-). Tak já to vidím v jasných barvách, v 88 letech večer usnu a ráno se už neprobudím :-).
parkoviště "U studny"